K Jaroslavu Foglarovi jsem se jako čtenář dostal teprve čtyři roky nazpátek (v 38 letech), kdy jsem se o něm nějakou náhodou bavil se spisovatelem Miloslavem Vojtíškem (S.d.Ch.), ze kterého se vyklubal jeho letitý obdivovatel, který ve svých mladších letech stejně jako stovky tisíc dalších fanoušků skautingu zakládal klubovny ve sklepích činžáků, psal kroniky a snil o tom, že mistra jednou osobně navštíví. Míla mi poradil, jak by postupoval, kdyby jej měl číst znovu a co by jej bavilo nejvíc. A taky jeho dílo rozdělil na rychlošípácké a tzv. slavné knihy (Záhada hlavolamuChata v Jezerní kotliněHoši od Bobří řeky) a na knihy individuálních hrdinů (Přístav voláBoj o první místoKdyž Duben přichází aj.), u kterých mi doporučil začít. Tajemnou Řásnovku, která patřila do oné druhé skupiny, četl Míla snad osmkrát, tak jsem začal právě s ní. S ní a s pozorováním Foglarovy spisovatelské metody. Přece jen už jsem byl ve věku, kdy mne kromě strhujícího děje zajímalo i to, jak bylo dílo vytvořeno, jak v něm autor postupoval.

Foglarovy postupy se rychle ukázaly být vcelku jednoduché a odpovídaly skautskému plynutí roku: krom prázdnin je totiž mezi skauty vše ostatní pokládáno za očekávání a za přípravu na prázdninový tábor. A tak jsou strojeny i Foglarovy knihy: dlouho (až mučivě) se v nich čeká na vyvrcholení nějakého dobrodružství, ať už se jedná o konec školního roku, odjezd na letní tábor, završení závodu, dosažení spravedlnosti (to vždy), nápravu charakteru (to velmi často), odhalení pokladu nebo o záchranu kroniky. Posuny v ději jsou u Foglara až mechanické (a brzy po přečtení několika knih snadno odhadnutelné) a jsou podřízeny rytmu krátkých kapitol připravovaných původně k seriálovému časopiseckému publikování. Vždycky však do jeho knih prosákne i nějaká ta vypjatá lyrika, zvláště pokud jde o popisy přírody či nastupujícího jara, tedy období, kdy je možné zase užívat delší dny a přírodu plnějšími doušky než v zimě a kdy duše jinochů pookřejí. A ano, romány jsou to výchovné.

V době, kdy jsem romány četl, uvažoval jsem o nich jako o neuvěřitelně vlivném prostředku výchovy mládeže, zvláště uvážíme-li v jakých nákladech vycházely a jaký rozruch vzbuzovaly. Otázka jejich výchovného dopadu je ovšem dosti sporná. Kladl jsem si rovněž otázku, zda by je dnes ještě někdo četl. Saturace knižního trhu Foglarem proběhla ihned po roce 1989, tedy před 30 lety (!). Sice v nijak zvlášť přitažlivé vizuální podobě spisů Jaroslava Foglara vydávaných Albatrosem, ale proběhla. Pak nastal klid vydavatelských zbraní doprovázený nejrůznějšími právními tahanicemi s dědici práv a doba se zcela proměnila. Trampové se již v pátek nescházejí na nádraží v Bráníku, aby vyrazili na potlach a v neděli se vraceli promrzlí a šťastní, proměnili se nám v individualizované turisty ve značkových úborech, kteří natáčejí videa o svém nejnovějším technickém vybavení a umisťují je na youtube. Kolektivní duch českého zálesáctví a trampingu byl zničen. Přežil skauting. Přežily ale Foglarovy knihy? Má smysl je vydávat?

Vydávat, či nevydávat?

Takto jsem se ptal sám sebe jako čtenáře a nakladatele a rovněž jsem se ptal Míly, zda by dokázal napsat pro dnešní mládež dobrodružný román a jak by takový román měl vypadat a v jakém prostředí by se vlastně odehrával. Existuje něco, co by jej vyčlenilo z pomíjivosti, do které Foglarovy knihy upadají? Bylo by třeba to promyslet, na tom jsme se shodli. Dál jsem se nikdy nedostali. 

Na pultech knihkupectví se přece jen ocitly modernější verze dobrodružných románů, jakými jsou například Tobiáš LolnessZimní bitva nebo fantasy sága Odkaz Dračích jezdců. Proti nim působí svět Jaroslava Foglara dosti zastarale, a to včetně jazyka, doslova jako z minulého století. Nicméně vztah, který si člověk k Foglarovi vytvoří, se zdá být nezdolný a člověka to ponouká k promýšlení způsobu, jak jeho místy mechanické, ale jinak funkční a navýsost výchovné knihy vrátit zpátky dalším generacím. Osobně jsem si to představoval tak, že by se našel nějaký geniální ilustrátor a připravil knihu čtenářsky neodolatelnou a tím ji povznesl z minulosti do současnosti. Jistě, staré zůstane starým, i když přes to přehodíme nový ubrus. V tom je jisté riziko. 

Nakonec jsem to nebyl já, kdo tuto otázku musel vyřešit. Tím se stalo nakladatelství Albatros, které se ve spolupráci se Skautskou nadací Jaroslava Foglara rozhodlo vydat se cestou vizuálního občerstvení (v grafické úpravě Petra Štěpána a Bohumila Vašáka) a koncem loňského roku na trh uvedlo hned dva tituly ze skupiny „slavných“ knih: Chatu v Jezerní kotliněHochy od Bobří řeky, které navíc dovybavilo přílohami, majícími ještě zatraktivnit zájem o Foglarovy knihy. 

Povedlo se? Jak dopadly nové knižní úpravy ve srovnání s úpravami z 60. let minulého století? Může celobarevná skautská manga porazit Zezulovu tajemnou tuš? Na to se podíváme příště. Jak foglarovské! Autor je knižní designér, učitel a nakladatel.