Zabývat se designem knih nutně znamená zabývat se záležitostí, která je vůči textům, které knihy obsahují, značně podružnou. Kupuji-li si knihu, pak si přece kupuji především písmena a z nich tvořená slova, která mnou zacloumají, dojmou mne, urazí mne nebo mne přimějí se zamyslet. Slova obsažená v knize tak tvoří jen odrazové můstky k jinému cíli: k našemu vlastnímu myšlení. Stačí rozeznat tvary písmen, z nichž jsou složena, a rázem se přesouváme do světa vlastní imaginace. Co sejde na tom, má-li pak někdo bezchybný, nebo roztrhaný kabát, když je uvnitř něho tentýž navýsost pozoruhodný a inspirativní člověk?

S tímto na paměti děkuji časopisu Host za příležitost k promýšlení světa lesklých povrchů, neboť mne onen svět i přes svou marnotratnost nepřestává přitahovat. Možná je příčinou rozpor, který si v sobě nese i sama literatura a jejž jsem si shrnul v otázce postavené proti oné časovosti a povrchnosti designu (literatury): Může být design (literatura) věčně platný, nestárnoucí, nadčasový? Na tuto otázku se v následujících textech pokusím hledat odpověď. Představa nadčasovosti mi bude mírou, kterou budu klást na knižní design. Tato míra je mi totiž tím jediným, co může povrchnost designu omilostnit.

Je to zastaralé

S otázkou nadčasovosti, tedy pokusu o překonání dočasné módnosti designu, se setkávám již delší dobu jak při promýšlení vlastního designu, tak při přednášení dějin grafického designu, kdy jsem nucen si ji u každého promítaného příkladu designérské práce znovu pokládat, neboť z tváří studentů velmi často vyčítám slovo: ZA-STA-RA-LÉ… Jak to tedy udělat, aby design nestárl? Lze to vůbec?

Pomineme-li technologický vývoj, který nakonec vyřadí i sebenadčaso- vější designérský návrh (kupříkladu automobilu), neboť ve svém důsledku znamená přidání diskvalifikačních funkcí, které prostě předešlá generace výrobků vůbec mít nemohla (u automobilů například pohon motoru na elektřinu, parkovací senzory či AutoDrive systém a tak dále), pak je předmět našeho zájmu — kniha (která stále ještě sestává především z papíru a technologický vývoj se principu jejího fungování zdaleka nedotýká tolik jako právě zmíněných automobilů) — vystaven pouze dotyku a pohledu, tedy estetickému působení, které nadefinoval designér. To je přece skvělá výhoda knižního designu nemuset se věčně honit za technologickým vývojem, který by naše dílo stále dokola pohřbíval a nechal zastarávat, a moci se soustředit pouze na zastarávání aspektů estetických! Jeden problém se zastaráváním vůči věčnostitedy máme díky nestárnoucí podstatě knihy z krku. A ten druhý? Na ten se zkusíme podívat do minulosti.

Nadčasovost moderny?

Jednou z generací, která se do hloubky zabývala problémy a principy designu, byla generace moderny a jejích žáků. Osobnosti, jakými byli Paul Rand, György Kepes, László Moholy-Nagy a další, se pokoušely zodpovědět otázku, jak to udělat, aby byl design bezchybně funkční, tedy nejen aby fungoval, ale byl i krásný a trvalý. Jejich žák a všestranný newyorský designér italského původu Massimo Vignelli (1931—2014) pak ke konci svého života sepsal knihu s neskromným názvem The Vignelli Canon(Vignelliho kánon, 2009). V té vyjmenovává a popisuje nezbytné vlastnosti kvalitního designu, mezi nimiž najdeme i námi požadovanou nadčasovost (timelessness). Pokud si však někdo myslí, že ve Vignelliho knize objeví podrobný recept na nadčasovosttypu: přidej dvě vejce, lehce osol a vyšlehej s cukrem do sněhu pevné konzistence, upeč a podávej vychlazené, pak se plete. Vignelli si je pochopitelně velmi dobře vědom toho, že si každý předmět designování vyžádá své unikátní řešení. Jím definované vlastnosti designu jsou tak především abstraktní (například sémantika, syntaktika, pragmatika, disciplína, vhodnost, dvojznačnost, vizuální síla, intelektuální elegance, zodpovědnost, nadčasovost), avšak jsou doprovázeny konkrétními ukázkami, takže si čtenář může Vignelliho názory na design postupně poskládat do jakési konkrétní a ucelené představy. Nikdy si však neposkládá recept na design. O požadavku na nadčasovost designu pak píše Vignelli toto:

Jsme konečně proti jakékoli módnosti designu a jakékoli designové módě. Opovrhujeme kulturou zastarávání, kulturou plýtvání, kultem efemérního. Nesnášíme poptávky po dočasných řešeních a plýtvání energií a kapitálem při honbě za novostí.

Jsme pro design, který trvá, který reaguje na potřeby lidí a na lidská přání. Jsme pro design, který je oddaný společnosti, která vyžaduje dlouhotrvající hodnoty. […]

Používáme primární tvary a primární barvy, protože jejich formální hodnoty jsou nadčasové. Máme rádi typografii, která překračuje subjektivitu a hledá objektivní hodnoty, typografii, která je mimo čas — která nesleduje trendy, která odráží svůj obsah vhodným způsobem. Máme rádiskromný design, protože se vyhýbá nákladným cvičením, respektuje investice a trvá déle. Snažíme se o design, který je zaměřený spíše na své poselství než na vizuální škádlení. Máme rádi design, který je jasný, jednoduchý a trvalý. A to je to, co míníme nadčasovostí v designu.

Jak ctěný čtenář může vidět, tak se kromě používání primárních tvarů a barev žádné konkrétní rady, která by jeho problém s nadčasovou estetikou vyřešila, nedočkal. Dozvěděl se však hodně o okruhu témat zohledňovaných designérem, který si klade za cíl nadčasovost designu jako morální kritérium své tvorby. To myslím na začátek není úplně málo.

Příště se pokusíme téma rozvinout na konkrétních současných návrzích a podíváme se, jak si s nadčasovostí poradili v nakladatelství Albatros při úpravě nově vydávaného díla klasika dobrodružné literatury Jaroslava Foglara!

Vyšlo 01/2019 v časopise HOST