Tajemství Foglarovy věčnosti I.

K Jaroslavu Foglarovi jsem se jako čtenář dostal teprve čtyři roky nazpátek (v 38 letech), kdy jsem se o něm nějakou náhodou bavil se spisovatelem Miloslavem Vojtíškem (S.d.Ch.), ze kterého se vyklubal jeho letitý obdivovatel, který ve svých mladších letech stejně jako stovky tisíc dalších fanoušků skautingu zakládal klubovny ve sklepích činžáků, psal kroniky a snil o tom, že mistra jednou osobně navštíví. Míla mi poradil, jak by postupoval, kdyby jej měl číst znovu a co by jej bavilo nejvíc. A taky jeho dílo rozdělil na rychlošípácké a tzv. slavné knihy (Záhada hlavolamuChata v Jezerní kotliněHoši od Bobří řeky) a na knihy individuálních hrdinů (Přístav voláBoj o první místoKdyž Duben přichází aj.), u kterých mi doporučil začít. Tajemnou Řásnovku, která patřila do oné druhé skupiny, četl Míla snad osmkrát, tak jsem začal právě s ní. S ní a s pozorováním Foglarovy spisovatelské metody. Přece jen už jsem byl ve věku, kdy mne kromě strhujícího děje zajímalo i to, jak bylo dílo vytvořeno, jak v něm autor postupoval.

Foglarovy postupy se rychle ukázaly být vcelku jednoduché a odpovídaly skautskému plynutí roku: krom prázdnin je totiž mezi skauty vše ostatní pokládáno za očekávání a za přípravu na prázdninový tábor. A tak jsou strojeny i Foglarovy knihy: dlouho (až mučivě) se v nich čeká na vyvrcholení nějakého dobrodružství, ať už se jedná o konec školního roku, odjezd na letní tábor, završení závodu, dosažení spravedlnosti (to vždy), nápravu charakteru (to velmi často), odhalení pokladu nebo o záchranu kroniky. Posuny v ději jsou u Foglara až mechanické (a brzy po přečtení několika knih snadno odhadnutelné) a jsou podřízeny rytmu krátkých kapitol připravovaných původně k seriálovému časopiseckému publikování. Vždycky však do jeho knih prosákne i nějaká ta vypjatá lyrika, zvláště pokud jde o popisy přírody či nastupujícího jara, tedy období, kdy je možné zase užívat delší dny a přírodu plnějšími doušky než v zimě a kdy duše jinochů pookřejí. A ano, romány jsou to výchovné.

V době, kdy jsem romány četl, uvažoval jsem o nich jako o neuvěřitelně vlivném prostředku výchovy mládeže, zvláště uvážíme-li v jakých nákladech vycházely a jaký rozruch vzbuzovaly. Otázka jejich výchovného dopadu je ovšem dosti sporná. Kladl jsem si rovněž otázku, zda by je dnes ještě někdo četl. Saturace knižního trhu Foglarem proběhla ihned po roce 1989, tedy před 30 lety (!). Sice v nijak zvlášť přitažlivé vizuální podobě spisů Jaroslava Foglara vydávaných Albatrosem, ale proběhla. Pak nastal klid vydavatelských zbraní doprovázený nejrůznějšími právními tahanicemi s dědici práv a doba se zcela proměnila. Trampové se již v pátek nescházejí na nádraží v Bráníku, aby vyrazili na potlach a v neděli se vraceli promrzlí a šťastní, proměnili se nám v individualizované turisty ve značkových úborech, kteří natáčejí videa o svém nejnovějším technickém vybavení a umisťují je na youtube. Kolektivní duch českého zálesáctví a trampingu byl zničen. Přežil skauting. Přežily ale Foglarovy knihy? Má smysl je vydávat?

Vydávat, či nevydávat?

Takto jsem se ptal sám sebe jako čtenáře a nakladatele a rovněž jsem se ptal Míly, zda by dokázal napsat pro dnešní mládež dobrodružný román a jak by takový román měl vypadat a v jakém prostředí by se vlastně odehrával. Existuje něco, co by jej vyčlenilo z pomíjivosti, do které Foglarovy knihy upadají? Bylo by třeba to promyslet, na tom jsme se shodli. Dál jsem se nikdy nedostali. 

Na pultech knihkupectví se přece jen ocitly modernější verze dobrodružných románů, jakými jsou například Tobiáš LolnessZimní bitva nebo fantasy sága Odkaz Dračích jezdců. Proti nim působí svět Jaroslava Foglara dosti zastarale, a to včetně jazyka, doslova jako z minulého století. Nicméně vztah, který si člověk k Foglarovi vytvoří, se zdá být nezdolný a člověka to ponouká k promýšlení způsobu, jak jeho místy mechanické, ale jinak funkční a navýsost výchovné knihy vrátit zpátky dalším generacím. Osobně jsem si to představoval tak, že by se našel nějaký geniální ilustrátor a připravil knihu čtenářsky neodolatelnou a tím ji povznesl z minulosti do současnosti. Jistě, staré zůstane starým, i když přes to přehodíme nový ubrus. V tom je jisté riziko. 

Nakonec jsem to nebyl já, kdo tuto otázku musel vyřešit. Tím se stalo nakladatelství Albatros, které se ve spolupráci se Skautskou nadací Jaroslava Foglara rozhodlo vydat se cestou vizuálního občerstvení (v grafické úpravě Petra Štěpána a Bohumila Vašáka) a koncem loňského roku na trh uvedlo hned dva tituly ze skupiny „slavných“ knih: Chatu v Jezerní kotliněHochy od Bobří řeky, které navíc dovybavilo přílohami, majícími ještě zatraktivnit zájem o Foglarovy knihy. 

Povedlo se? Jak dopadly nové knižní úpravy ve srovnání s úpravami z 60. let minulého století? Může celobarevná skautská manga porazit Zezulovu tajemnou tuš? Na to se podíváme příště. Jak foglarovské! Autor je knižní designér, učitel a nakladatel.

Nadčasová povrchnost designu

Zabývat se designem knih nutně znamená zabývat se záležitostí, která je vůči textům, které knihy obsahují, značně podružnou. Kupuji-li si knihu, pak si přece kupuji především písmena a z nich tvořená slova, která mnou zacloumají, dojmou mne, urazí mne nebo mne přimějí se zamyslet. Slova obsažená v knize tak tvoří jen odrazové můstky k jinému cíli: k našemu vlastnímu myšlení. Stačí rozeznat tvary písmen, z nichž jsou složena, a rázem se přesouváme do světa vlastní imaginace. Co sejde na tom, má-li pak někdo bezchybný, nebo roztrhaný kabát, když je uvnitř něho tentýž navýsost pozoruhodný a inspirativní člověk?

S tímto na paměti děkuji časopisu Host za příležitost k promýšlení světa lesklých povrchů, neboť mne onen svět i přes svou marnotratnost nepřestává přitahovat. Možná je příčinou rozpor, který si v sobě nese i sama literatura a jejž jsem si shrnul v otázce postavené proti oné časovosti a povrchnosti designu (literatury): Může být design (literatura) věčně platný, nestárnoucí, nadčasový? Na tuto otázku se v následujících textech pokusím hledat odpověď. Představa nadčasovosti mi bude mírou, kterou budu klást na knižní design. Tato míra je mi totiž tím jediným, co může povrchnost designu omilostnit.

Je to zastaralé

S otázkou nadčasovosti, tedy pokusu o překonání dočasné módnosti designu, se setkávám již delší dobu jak při promýšlení vlastního designu, tak při přednášení dějin grafického designu, kdy jsem nucen si ji u každého promítaného příkladu designérské práce znovu pokládat, neboť z tváří studentů velmi často vyčítám slovo: ZA-STA-RA-LÉ… Jak to tedy udělat, aby design nestárl? Lze to vůbec?

Pomineme-li technologický vývoj, který nakonec vyřadí i sebenadčaso- vější designérský návrh (kupříkladu automobilu), neboť ve svém důsledku znamená přidání diskvalifikačních funkcí, které prostě předešlá generace výrobků vůbec mít nemohla (u automobilů například pohon motoru na elektřinu, parkovací senzory či AutoDrive systém a tak dále), pak je předmět našeho zájmu — kniha (která stále ještě sestává především z papíru a technologický vývoj se principu jejího fungování zdaleka nedotýká tolik jako právě zmíněných automobilů) — vystaven pouze dotyku a pohledu, tedy estetickému působení, které nadefinoval designér. To je přece skvělá výhoda knižního designu nemuset se věčně honit za technologickým vývojem, který by naše dílo stále dokola pohřbíval a nechal zastarávat, a moci se soustředit pouze na zastarávání aspektů estetických! Jeden problém se zastaráváním vůči věčnostitedy máme díky nestárnoucí podstatě knihy z krku. A ten druhý? Na ten se zkusíme podívat do minulosti.

Nadčasovost moderny?

Jednou z generací, která se do hloubky zabývala problémy a principy designu, byla generace moderny a jejích žáků. Osobnosti, jakými byli Paul Rand, György Kepes, László Moholy-Nagy a další, se pokoušely zodpovědět otázku, jak to udělat, aby byl design bezchybně funkční, tedy nejen aby fungoval, ale byl i krásný a trvalý. Jejich žák a všestranný newyorský designér italského původu Massimo Vignelli (1931—2014) pak ke konci svého života sepsal knihu s neskromným názvem The Vignelli Canon(Vignelliho kánon, 2009). V té vyjmenovává a popisuje nezbytné vlastnosti kvalitního designu, mezi nimiž najdeme i námi požadovanou nadčasovost (timelessness). Pokud si však někdo myslí, že ve Vignelliho knize objeví podrobný recept na nadčasovosttypu: přidej dvě vejce, lehce osol a vyšlehej s cukrem do sněhu pevné konzistence, upeč a podávej vychlazené, pak se plete. Vignelli si je pochopitelně velmi dobře vědom toho, že si každý předmět designování vyžádá své unikátní řešení. Jím definované vlastnosti designu jsou tak především abstraktní (například sémantika, syntaktika, pragmatika, disciplína, vhodnost, dvojznačnost, vizuální síla, intelektuální elegance, zodpovědnost, nadčasovost), avšak jsou doprovázeny konkrétními ukázkami, takže si čtenář může Vignelliho názory na design postupně poskládat do jakési konkrétní a ucelené představy. Nikdy si však neposkládá recept na design. O požadavku na nadčasovost designu pak píše Vignelli toto:

Jsme konečně proti jakékoli módnosti designu a jakékoli designové módě. Opovrhujeme kulturou zastarávání, kulturou plýtvání, kultem efemérního. Nesnášíme poptávky po dočasných řešeních a plýtvání energií a kapitálem při honbě za novostí.

Jsme pro design, který trvá, který reaguje na potřeby lidí a na lidská přání. Jsme pro design, který je oddaný společnosti, která vyžaduje dlouhotrvající hodnoty. […]

Používáme primární tvary a primární barvy, protože jejich formální hodnoty jsou nadčasové. Máme rádi typografii, která překračuje subjektivitu a hledá objektivní hodnoty, typografii, která je mimo čas — která nesleduje trendy, která odráží svůj obsah vhodným způsobem. Máme rádiskromný design, protože se vyhýbá nákladným cvičením, respektuje investice a trvá déle. Snažíme se o design, který je zaměřený spíše na své poselství než na vizuální škádlení. Máme rádi design, který je jasný, jednoduchý a trvalý. A to je to, co míníme nadčasovostí v designu.

Jak ctěný čtenář může vidět, tak se kromě používání primárních tvarů a barev žádné konkrétní rady, která by jeho problém s nadčasovou estetikou vyřešila, nedočkal. Dozvěděl se však hodně o okruhu témat zohledňovaných designérem, který si klade za cíl nadčasovost designu jako morální kritérium své tvorby. To myslím na začátek není úplně málo.

Příště se pokusíme téma rozvinout na konkrétních současných návrzích a podíváme se, jak si s nadčasovostí poradili v nakladatelství Albatros při úpravě nově vydávaného díla klasika dobrodružné literatury Jaroslava Foglara!

Vyšlo 01/2019 v časopise HOST